Slunce!

Přikryji tě mokrým hadrem

Obeženu plechovým vlnobitím

Cihlami z jílu

Lidé se budou choulit

V ledu a oceli podzemních nor

Pít naftu z ešusů

Klanět se uhlí

Klanět se ramenům obřích strojů

Staří budou vzpomínat a mladí je zardousí

Slunce, mám v čele kameny

Které nerozpustíš, jsi jedním z nich

Dovedu s nimi hrát na šachovnici kořenů

Dávné hry, v nichž vždy prohráváš

Dovedu jejich hodem věštit pád, o kterém nevíš

Slunce, tak jako já

Nikdy jsi nebylo svědkem svého nebytí

Však bylo jsi tu, když nebylo mne

A já vidím čas, v němž nejsi ty

Slunce!

Zaryji do tebe nehty

Holýma rukama servu tě z oblohy

Za jednu z protuberancí pověsím tě

Na hák v chladné komoře zrušeného řeznictví

Budu se dívat, jak

Zrůdné houby ze spár mezi dlaždicemi

Pomalu tě pokryjí

Pak odevzdám tvé mrtvé tělo

Mrakům v kápích

V tichém procesí vynesou tvé tělo zpět

A znovu propadneš stálostem obřadu

Východů a západů

Žádný z lidí nepovšimne si té změny

Já budu sedět v tvých soumracích

Opřen o strom

A obdivovat nádheru horizontu

Slunce!