Moje žena Alice

Moje žena Alice ještě žádná babice,

už je zase zpátky v městě.

Bedny, kufry, krabice, byla přes rok v Africe

na služební, dlouhý cestě.

Večer spustí Alice, že o proti Africe,

jsou prej tady rána chladná.

Pak se zimou rozklepá, tak jsme zašli do sklepa

pro roury a starý kamna.

Tam mi řekla: Muži můj, chvíli tady při mně stůj.

Já zahodil tál i rouru a hned jsme se s Alicí,

jak to dělaj králíci milovali v černým mouru.

A hned v příštím měsíci, náhle mojí Alici

pohltily noční stíny.

Když už myslím na fámy z porodnice volá mi:

Táto máš dva krásný syny.

Málem mě to umučí, když z jejího náručí

beru ty dvě krásný děti,

koukám jako spařený, klucí jsou potažený

celý tmavě černou pletí.

Nemůžu bejt nad věcí, přemejšlím teď nad pecí,

nad tím maurem, starou rourou.

Nevím proč mí přátelé, ptaj se od tý neděle,

proč se tahám dál s tou courou.

Ještě větší mívám splín, vždycky když se zahledím

na kamna a černou rouru.

Jak mý děti proboha, mohly dostat od Boha

barvu kůže z toho mouru.

Vyšlo na albech