Holka z New Orleans

Chodívá mi domů poštou smutný psaní,

začíná vždy dvěma slovy: Bože můj!

Píše ho má máma přímo z Indiany,

místo slůvek lásky jenom: Chlapče, stůj!

o svým neskutečným cíli znovu řádně uvažuj!

Vadí jí, že chodím s holkou s jinou pletí,

co chodí zpívat džez a s černým bandem hrát,

ať mě chrání Pánbůh mít s ní ňáký děti,

nebo nedej Bože si ji z lásky brát.

Prý o jejím požehnání si můžu nechat jenom zdát.

Rf.:

Já si nedám vzít, já si nedám vzít svoji holku z New Orleans.

Já si nedám vzít, já si nedám vzít svoji holku z New Orleans.

Mám rád kůži ebenovou, když ji vysouká z džín.

Táta můj, co vlastní pár naftových polí,

nemiluje tmavý barvy ani módu džín,

z domova mě vyhnal okovanou holí,

že jsem mu tam přived holku z New Orleans,

já tátovi dal sbohem i když v duši zůstal stín.

Rf.:

Já si nedám vzít, já si nedám vzít…

Vyšlo na albech