Až půjdu po úbočí

až mi na cestu zasvitne den

ani jednou se neotočím

vzkřiknu: "Minulé, čert tě vem!"

to jen utrh se svah, abych nemohla dál

aby šlo se mi nesnadněji

je to tak, že vpřed stejně musím

i když přišla jsem o naději

Až mý paty polechtá stráň

ani jednou si nevzpomenu

na únavou prokvetlou skráň

nohy sedrané od kamenů

to přišla jen bouřka a přívaly vod

strhly mě do údolí

je to tak, že na světě není

ach, nic, co nepřebolí

Až půjdu po úbočí

až mi na cestu padne zas noc

až mi steče pot pod obočí

vzkřiknu: "Nemá zlé nade mnou moc!"

to jen v soutěsce na chvíli strach na mě sed

to hora vrhla svůj stín

když se otočím, v slunci tam jdou

můj muž, dcera a syn