Bobo Kantor/Zdeněk Novák

Zmítá se zmítá

ztrácí vědomí

Jako mateřské znamení

září to poupě v kamení - a jílu

Listy se drolí do dlaní - já klečím

růže se k zemi naklání

Má popelavé okvětí - zesláblá

cosi tu schází poupěti - snad vláha

Popel usedá na pestík - já váhám

pak ruce svírám do pěstí

Kývá se kývá

splývá s okolím

Nenech ji spát, tu krásku přírodní

kdo život v ní probudí

Nesmíš jen stát, vždyť jsi tak blízko ní

zamíchej tím osudím

Vyprostím růži z područí

čekám co dále poručí - hlas nemá

Mé ruce mírně obtočí - je němá

náhle mi tančí v náručí

Už můžeš vstát, tvá snaha vítězí

samotu dní rozpustí

Už můžeš vstát, kámen byl přítěží

slib, že ji víc nepustíš