Dr. Jan Hraběta

Skutečně. Cimrmanův grafický záznam hudby je průkazným svědectvím

chlapcova nevšedního hudebního založení. Geneze toho

systému je prostá. K předmětům, na které dítě hrálo, patřily i různé

sklenice. Malý Cimrman brzy postřehl, že výška tónu závisí na tvaru

a velikosti sklenice i na množství tekutiny. Záhy dosáhl takové

dokonalosti…

Vondruška:

Jestli dovolíte, pane kolego, já si myslím, že bychom to mohli

divákům předvést názorně. A není nutné do skleniček ťukat,

stačí k tomu pouhý prst. Kdybyste byli laskavě chvilku ticho,

já bych to předvedl přímo na sklenicích, které tu máme před

sebou. Prst je třeba trochu navlhčit… (Olízne si ho a krouží

jím po hraně sklenice. Když mu to nejde s jeho, půjčí si sklenice

kolegů. Kýžený tón se však neozývá.)

Svěrák:

Já myslím, že si to diváci dovedou představit, že? Každý z nás

to už někde viděl… snad abychom kolegu nepřerušovali.

Vondruška:

Slyšeli jste? Škoda, že jste do toho teď mluvil, pane kolego,

teď už mi to zase nezní… No, nic.

Hraběta:

Tak tedy malý Cimrman dosáhl záhy takové dokonalosti, že

mu stačil pouhý pohled na sklenku, aby věděl, jakým tónem

zazní. A tak si chlapec mohl sednout ke stolu a kreslit si melodie

přímo na čtvrtku papíru. Zde vidíte skladbičku, kterou

pětiletý Cimrman složil k narozeninám své starší sestry Luisy.

My si můžeme píseň zahrát a zazpívat.

(Vezme ukazovátko, zpívá a ukazuje na obrázku.)

Nechoď domů opilá,

sestřičko má rozmilá.

Po víně, po víně

narazíš vždy do skříně.

Povězme si nyní, jak je možné, že se Cimrman nestal virtuosem.

Cimrman totiž neměl to štěstí jako např. Mozart, kterého

do klavírní hry zasvětil otec, sám výborný muzikant…

Vondruška:

Promiňte, pane kolego. Já myslím, že by tu mohl vzniknout

mylný dojem, že Cimrman byl jako dítě pouze zázračným

fenoménem hudebním. To bychom zase upadli do druhého

extrému. Jeho talent se od začátku vyvíjel opravdu všestranně

– v deseti letech napsal například tuto báseň:

Krejčovský synek

Jsem synem krejčího.

Co může být lepšího?

Když potřebuji kalhoty,

ušije mi kalhoty.

Když potřebuji vestu,

ušije mi vestu.

Takový synek z hospody

má zase jiné výhody,

chce-li však míti kabát nový,

musí příjíti k tatínkovi.

Báseň stojí alespoň za kratičký rozbor. Dítě si váží svého otce

a vyjadřuje svou radost z toho, že se narodilo právě v krejčovské

rodině. Motivy této radosti nejsou nijak mlhavé, ale zcela

konkrétní: tatínek umí ušít vestu a kalhoty. Tedy úcta k práci

a vědomí její důležitosti. I bohatý synek hostinského „musí

přijíti k tatínkovi“, neboť jeho otec není s to kabát vyrobit.

Desetiletý autor již ví, co je dělba práce.

Svěrák:

Ano, ale myslím, že jsme trochu přetrhli nit referátu dr. Hraběty.

Prosím, pane kolego.

Vondruška:

Ano. Nebo ten rýmový aparát básně…

Svěrák:

Ten je také pěkný. (Gestem Vondrušku usadí.)

Hraběta:

Cimrmanův otec, na rozdíl od otce Mozartova, měl k hudbě vysloveně

záporný vztah. Malý Cimrman neslyšel nikdy z tatínkovy dílny

zpěv. Nevzpomíná si ani, že by si otec někdy broukal. Amuzikální

živnostník se však přece jen dal jednoho dne manželkou pohnout

k tomu, aby koupil dítěti v Schlesingerově vetešnictví za poloviční

cenu tříčtvrteční housle a dopřál mu vyučování u vídeňského če-

cha Vojtěcha Jedličky. Jedlička, houslista promenádního orchestru,

dal si totiž u Leopolda Cimrmana šít svatební oblek. Jeho finanční

možnosti nebyly valné, a souhlasil tedy s nabídkou, že dá od ušití

několik hodin houslové hry mistrovu synkovi. Oblek ho přišel na

devět lekcí. Domníval se jistě, že za tu dobu stačí malého Cimrmana

naučit nanejvýš smykům po prázdných strunách. Žák jej však brzy

vyvedl z omylu. Již ve druhé lekci nebylo na prázdných strunách co

procvičovat, a Jedlička musel chtě nechtě přikročit k prstokladu. Po

několika pokusech Cimrman hladce zvládl staccato i détaché a intuitivně

tíhl k dvojhmatům. V šesté lekci tlačil už učitele do druhé

polohy, kde se Jedlička sám pohyboval velmi nejistě.

Svatební šaty byly dohotoveny k předposlední lekci. Jedlička

s nimi nebyl příliš spokojen, nicméně slíbil, že udělí svému žáku

hned po svatbě zbývající devátou lekci. Nikdo netušil, po tom, co

dítě tak lehce zvládlo předchozích osm lekcí, že devátá bude osudová.

Došlo totiž k nečekané věci. Nevěsta se v předvečer sňatku

rozhodla, že si Jedličku nevezme. Marně se jí vyptávali po důvodech.

Vždycky jen zrudla, zamkla se do komory a v pláči odtud volala:

„Visí, visí!“ Jedlička nakonec usoudil, že jeho neštěstí zavinil špatně

ušitý oblek, který na něm visel. My dnes s odstupem tolika let těžko

můžeme objektivně posoudit, zda Leopold Cimrman ušil zmíněné

šaty dobře nebo špatně. Ať tak či tak, Jedlička se rozhodl, že se

krejčímu pomstí. Kdyby byl za ušití obleku zaplatil, jistě by byl chtěl

zpátky peníze. Takto si však řekl, že dostane zpět vše, co vložil do

svého žáka. Uvědomíme-li si, s jakou láskou vzpomíná Bedřich Smetana

na svého prvního učitele Antonína Chmelíka, či Josef Suk na

venkovského kapelníka Plachého, pak nám vystoupí temná postava

učitele Jedličky v celé své obludnosti. Jára Cimrman líčí poslední

hodinu u učitele Jedličky takto:

„Nyní umíš hrát jako obstojný amatér,“ řekl mi učitel.

„Chceš-li být však virtuosem – a to ty jistě chceš – musíš vše, co jsi

dosud hrál smyčcem před kobylkou, hráti za kobylkou. Přeji ti mnoho

zdaru.“ Já, důvěřuje každému jeho slovu, jsem za odcházejícím

učitelem dojatě volal: „Děkuji mnohokráte, pane učiteli!“ A sotva

Jedličkovy kroky dozněly, zkusil jsem první tahy po způsobu virtuosů.

Bylo to žalostné. Vše, co jsem se dosud naučil, to vše náhle

nebylo k ničemu. Struny vydávaly pištivé tóny, na něž práce levé

ruky neměla nejmenšího vlivu. Jiné dítě by jistě mrštilo housličkami

o podlahu, a snad by je i rozdupalo. Já však byl houževnatý. Celá

léta jsem vytrvale naslouchal skřípotu svého nástroje, nedbaje nadávek,

kterými mě častoval můj nehudební otec.

Tolik svědectví samotného Cimrmana. Semeno zaseté bezcitným

učitelem Jedličkou, tímto houslistou třetího nálevu, připravilo svět

o druhého českého Kubelíka. Jeho lest prohlédl Cimrman až ve

svých dvaceti pěti letech, kdy jako asistent katedry fyziky na univerzitě

v Heidelberku pochopil, že kobylka rozděluje strunu na dvě

vzájemně nezávislá pružná prostředí. Začínat dráhu houslového virtuosa

bylo již pozdě. A tak po sobě v říši hudby zanechal Cimrman

stopy jen na poli kompozice, hudební výuky a teorie.