Prof. Miloň Čepelka:
Dobrý večer, milí přátelé.
Dnešní představení vás zavede na začátek našeho století, do časů, kdy Jára Cimrman jako principál herecké společnosti Lipany putoval od štace ke štaci, aby
venkovskému publiku přitažlivou divadelní formou poskytoval zábavu a poučení.
Kromě her vlastních nabízel také českou klasiku i světový repertoár.
Pokusme se na základě kusých svědectví pamětníků a obecních kronik vystopovat, čím byl Cimrmanův kočovný divadelní podnik zvláštní. Především to byl malý
počet herců. V době největšího zájmu publika měl šest členů. Pokud Cimrman uváděl hru vlastní, počítal s omezeností souboru již při psaní. Horší bylo, když chtěl
uvést náročnější kus z cizího pera. Jeho divadelní družina se stala pověstnou právě
tím, jak důmyslně se dokázala s tímto úkolem vypořádat.
Po prohraném soudním sporu s Ladislavem Stroupežnickým, jehož Furianty sehrál ve třech lidech, zvolal Cimrman na odchodu ze soudní síně:
„Vaši Naši furianti mi můžou být ukradení!“
A od té chvíle se zásadně věnoval autorům zahraničním nebo bezpečně mrtvým.
Odvážně například snížil počet sester v Čechovově hře na jednu, Alibabu a čtyřicet
loupežníků úspěšně uváděl pod názvem Samotář Alibaba.
V době, kdy neměl žádného představitele dámských rolí, neváhal Cimrman hrát
slavné Ibsenovo drama pod názvem Nor.
Ve složitějších případech musel sáhnout k drsnějším textovým úpravám. Přímo
husarským kouskem, o němž se v divadelních kruzích dlouho mluvilo, bylo jeho
uvedení Shakespearova Hamleta bez Hamleta.
Abyste názorně viděli, jak si Cimrman vtipně poradil, přečteme vám nejprve
úryvek z originální verze v překladu Milana Lukeše. Kolega Šimon bude číst Hamleta, kolega Svěrák královnu a kolega Weigel přečte krále.
Král:
Co ty, Hamlete, synovče a synu?
Cože tě pořád obestírá chmura?
Hamlet:
Naopak: vždyť jsem na výsluní přízně.
Královna: Hamlete, odlož konečně tu čerň
a přátelsky hleď na dánského krále!
Nepátrej po svém urozeném otci.
Je to tak běžné: živí musí zemřít.
Hamlet:
Je to tak běžné, paní.
Královna: A když je,
proč tobě se to zdá tak podivné?
Hamlet:
Ten inkoustový plášť, má milá matko,
ani ta čerň, co obvykle se nosí,
úrodně rozvodněné oči, tvář
příslušně sklíčená – žádná z těch forem,
projevů, druhů smutku nemohou mě věrně vystihnout.
Král:
Ten cit tě šlechtí, milý Hamlete,
ale setrvávat v zaryté lítosti je nemužné.
Prof. Miloň Čepelka:
Ano, to stačí. Díky tomu, že se dochoval starý sešitový výtisk hry s Cimrmanovými škrty a doplňky, můžeme vám teď přečíst stejnou pasáž slavného Hamleta bez
Hamleta. Čili kolegu Šimona už nebudeme potřebovat.
Královna: Zlá novina, králi! Hamlet se nám zase schoval.
Král:
Škoda, chtěl jsem mu zrovna říct:
Co ty, Hamlete, synovče a synu?
Cože tě pořád obestírá chmura?
Ale jako bych slyšel, co na to řekne:
Naopak, vždyť jsem na výsluní přízně.
Královna: Ano, to je celý on. A víš, co já bych mu na to řekla? Řekla bych:
Hamlete, odlož konečně tu čerň
a přátelsky hleď na dánského krále!
Nepátrej po svém urozeném otci.
Je to tak běžné, živí musí zemřít.
Král:
Správně. A víš, co by ti na to řek?
Královna: Ne.
Král:
Řek by: Je to tak běžné, paní.
Královna: Ano, ano. Takhle on se vykrucuje. Ale já bych se nedala. Pěkně bych
se ho zeptala:
A když je, proč tobě se to zdá tak podivné?
Král:
No, to bys tomu dala! To by byla voda na jeho mlýn. Víš, jak je užvaněnej.
Královna: Až hrůza. Vím přesně, jak šroubovaně by na mou prostou otázku odpověděl. Onehdy jsme o něčem podobném mluvili, to bylo ještě v době, kdy se tolik neschovával, a víš, co mi řek? Schválně jsem si to tady
zapsala (čte):
Ten inkoustový plášť, má milá matko,
ani ta čerň, co obvykle se nosí, úrodně
rozvodněné oči…
Král:
To je sloh! My jsme ho neměli dávat studovat.
Úrodně rozvodněné oči! Kdo to přeložil, prosím tě?
Královna: Nějakej Lukeš. Poslouchej dál:
Tvář příslušně sklíčená. Žádná z těch
forem, projevů, druhů smutku
nemohou mě věrně vystihnout.
Král:
Já nevím, já ho snad půjdu najít a řeknu mu:
Ten cit tě šlechtí, milý Hamlete,
ale setrvávat v zaryté lítosti je nemužné.
Zrovna tak nemužné jako
pořád se schovávat
jako malej kluk.
Prof. Miloň Čepelka:
Děkuji vám, pánové.
Možná vás bude zajímat, jak na Hamleta v Cimrmanově úpravě reagovalo publikum. V pečlivě vedené kronice města Kopidlno jsme našli vzpomínku na hostování jeho kočovné společnosti Lipany v sále místní radnice 15. října 1906:
Když se v lékárně p. Hoffmanna objevila cedule, že herecký spolek u nás sehraje světoznámý anglický kus Hamlet, bylo to veřejností příznivě kvitováno. Lékárník
Hoffmann, který hru viděl loni na Národním divadle v Praze, osobně doporučoval
všem zákazníkům návštěvu představení a vzdělanějším prozradil i chemické složení
jedu, jenž bude večer vpraven princovu otci do ucha.
Představení samo až do přestávky sledováno s napětím, zda se Hamlet, na kterého se všichni těšili, konečně objeví na jevišti. Jelikož se však i v druhé polovině
kusu někde skrýval, lékárník Hoffmann zorganizoval skupinu dobrovolníků, která
se nabídla, že prince najde.
Hajný Sodomka přivedl z přilehlého lokálu svého psa, žádaje jakoukoli součást
princova oděvu, aby křepelák chytil stopu.
Herci se však z nepochopitelných důvodů pátrání bránili, ačkoli si sami publiku
neustále stěžovali, že nemohou Hamleta najíti. Po bezvýsledné výměně názorů mezi jevištěm a hledištěm zorganizoval lékárník Hoffmann druhou skupinu, která se
rozhodla vymáhat zpátky vstupné.
Principál společnosti se pokoušel vzrůstající vřavu utišit, ale nebylo jej slyšeti,
neboť celý hrad Elsinor postupně odnesl jakýsi vichr z hor, který, jak se dušoval
pan lékárník, na Národním vůbec nebyl.
Divadlo skončilo doslova fiaskem. Nakonec totiž nebyl k nalezení nejen Hamlet, ale nikdo z herecké trupy, která nakvap opustila město směrem k Jičínu. Zástup
rozhořčených diváků, který se vyhrnul ze sálu na náměstí, bude dlouho vzpomínat
na slova, která poslal za prchajícími herci lékárník Hoffmann: „Ještě jednou sem
páchněte a uvidíte, jaký vám dám kapky!“ Děkuji za pozornost.