Půvabů zbytky,

na krku třpytky,

co kdysi urvala od rybářů.

Tančila divoce,

vrásky rok po roce

do tváře vepsaly jediný přání.

Nekonečná,

na židli z proutí

jen tak se kroutí,

rozdává smích.

Nekonečná,

čas není mírou,

když černou dírou

odlétá.

Do pizzy na kecy

a vanu na věci.

Podzim se na větvích kolíbá.

Seděj tam do židlí

pomněnky nastydlý.

Z pohárů dopíjí

poslední přání.

Nekonečná,

na židli z proutí

jen tak se kroutí,

rozdává smích.

Nekonečná,

stranou od lidí,

trochu se stydí,

když jsou dny blíž

pohádkám.