ona: Když stopy tvé

se v prachu cest už ztrácí

a naposledy hřeje mě tvůj plášť,

jenom já vím,

jakou dá to práci

úsměv na rtech mít

a v duši nemít zášť.

Svět je somnambul

a co já vím, s kým bloudíš.

V očích mě pálí sůl,

jsem láskou uštvaná.

Mám čisté svědomí,

tak za co mě teď soudíš…

Možná, že chceš mi tím jen říct,

že je ta bitva prohraná.

on: Máš tisíc důvodů

se ke mně točit zády,

nechat mě v dešti stát

a nemít na mě čas.

Vím, že to uděláš,

znám dobře naše pády,

polož to dřív než pláčem

zlomí se ti hlas.

ona: Přijď aspoň na chvíli.

Sám víš, jak se mi stýská.

Přijď aspoň na chvíli,

jsem láskou uštvaná.

on: Přiznám, že rád bych

zas tě viděl jednou zblízka.

Až klíčem v zámku otočíš,

je moje bitva prohraná.

ona: Proč se tak rád sám

v chladných nocích touláš.

Čím dál tím víc

se kočkám podobáš.

Když jako somnambul

zas nočním městem bloumáš,

celou noc čekám,

jestli k ránu zavoláš.

Přijď aspoň na chvíli.

Sám víš, jak se mi stýská.

Prosím, jen na chvíli,

jsem láskou uštvaná.

on: Přiznám, že rád bych

zas tě jednou zblízka viděl.

oba: Až k ránu v zámku cvakne klíč,

láska jak fata morgána

zjeví se nám.