Ani řetězem se nedá pes k boudě navždy přikovat,

ani bičem nezkrotí se kůň, když stát se mu nechce,

ani z nejdražší vlny neupleteš síť snů,

ani z kvartýru zlatou klec nesvedeš,

když chlap doma nechce být.

Když lístek už má na cestu kdoví kam,

jestli se nevrátí nebo nevrátí,

trhej si z kopretin odpustky mládí

a našich vin, co se jako plyn

bytem rozběhly a těžko už je vyvětráš.

Tak už nech těch scén,

tak už nech těch scén,

moc mi to nejde lhát,

hlavní role hrát.

Já prostě nejsem formát,

co má s tebou denník psát.

Když se k ránu nakláněla noc

jménem poprvé,

když si krajina svlékla košili

šitou z šedých stínů,

když i červánky rozběhly se

pást na nás dvou,

když jsme před léty

přešli práh dospělých

až po uši v rozpacích,

kdo věděl, co bude dál.

Kdo znal nit příběhů,

co jsme si žačli už tenkrát už dávno

a co se říkat má,

když motýl lásky přistává

letem klouzavým.

I teď už málo vím

i teď, vážně po létech.

Už né pod nebem,

už ve čtyrech zdech.

S dechem zúženým

čekám po špičkách,

čekám na správný čas,

kdy mám zůstat a kdy odejít.